VOLÁNÍ HLUBIN
120x80 cm, kombinovaná technika
V šepotu lesa a vlnění času se nořila z hlubin svého bytí,
vracela se zpět ke kořenům.
Její tělo neslo otisky větru,
doteky vody i jizvy času.
Slyšela neodbytné volání,
z nitra země i z vlastního srdce.
Byla blízko.
Blízko pravdě.
Blízko sobě.
Blízko něčemu, co se nedá pojmenovat – jen cítit.
A v tom okamžiku porozuměla.
TŘINÁCTÁ KOMNATA
117x117 cm, kombinovaná technika, zarámováno
Dvanáct papírů jako dvanáct bran vedoucích do třinácté komnaty
– do tajemného místa, kde se setkáváme sami se sebou, se svou esencí.
Z dálky je to jen tichý portrét, ale jak se přiblížíš, začíná ti odhalovat vše, co ukrývá.
Papír, ten tichý nositel tajemství, nese víc, než by měl snést. Sleduj, jak se pod tíhou těchto váh vlní, jak se ohýbá v tom tichém souboji.
Křehkost a síla tu splývají v jedno, protože opravdová síla nevylučuje zranitelnost – roste z ní.
Je to zpověď jedné ženy. Její pohled je klidný, hluboký,
a přesto v něm cítíš něco nevysloveného, něco, co slovy popsat nelze.
Jako by věděla víc, než dokáže říct.
DOTEKY VZPOMÍNEK
120x85 cm, kombinovaná technika
O síle nechat odejít, ale i o kráse toho, co v nás zůstává.
Některé vzpomínky zůstávají v mysli jako letmý šepot, jiné se vpíjí do kůže a cítíme je napříč časem.
Stopy minulosti se dotýkají naší kůže jako stín – tichý, a přesto nevyhnutelný.
Prsty vzpomínek kloužou po duši. Někdy něžně, jindy s tíhou. Jakoby se snažily zachytit něco, co už dávno odplynulo.
A já si říkám… neskrývá se v doteku víc než jen vzpomínka?
Možná je to spíš ozvěna, která nezní proto, aby nás poutala k
minulosti, ale aby nám připomněla, co v nás zůstává.
VNITŘNÍ KRAJINA
průměr 89 cm, olejomalba dřevě (na starém stole)
Zavřela oči a zaposlouchala se do vlastního dechu.
Byl to okamžik, kdy svět utichl. Vrátila se do svého středu. Do místa kde se všechny hlasy, všechny vnější ruchy rozplynou a zůstane jen ona – vnitřní krajina.
Místo kde se sny setkávají s minulostí a budoucnost se
rodí z klidu. Kde každý nádech je jako vlna, která smývá zbytky pochybností.
A každý výdech rozprostře lehkost po jejím těle.
Dotýkala se sama sebe víc než kdy jindy – ne rukama, ale tichem, které jí šeptalo odpovědi.
ŠEPOTY VĚTRU
100x120 cm, kombinovaná technika
Stojí na hraně mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přichází.
Ví, že minulost už ji nedrží, ale budoucnost se ještě nerozvinula. Jen vánek kolem ní šeptá přísliby.
Nechce spěchat.
Cítí, jak se v ní cosi rodí – možná vzpomínka na sílu, kterou kdysi znala. Nebo sen, který v sobě dlouho nosila.
Ještě chvíli setrvá v tom tichém okamžiku mezi nádechem a rozletem.
A pak se nechá unést.
DOUFÁM, ŽE VÍŠ
130x80 cm, kombinovaná technika
Doufám, že víš..
kdo jsi, když se všechno mění.
že v tý křehklosti je obrovská síla.
že i z bolesti může vyrůst něco krásného.
že tvá síla je v tobě, ať se děje cokoli.
Tento obraz je o proměně.
O jizvách, ze kterých rozkvétá nový život.
O koruně, která neroste z moci, ale z vnitřní síly.
NÁVRAT K SOBĚ
120x80 cm, kombinovaná technika
V každém z nás je ozvěna toho, kým jsme kdysi byli.
Někdy ji slyšíme jako tichý šepot, jindy se objeví v nečekaných chvílích, jako by se naše minulost snažila protáhnout zpět do našich dlaní.
Co když se nemusíme vracet my k ní, ale ona k nám?
Co když ta část, kterou jsme kdysi ztratili, nikdy doopravdy nezmizela?
Možná jen čekala na ten správný okamžik, kdy ji obejmeme a řekneme:
Jsem tady. Vidím tě. Už nejsi sama.
Někdy je tím, koho nejvíc potřebujeme obejmout, naše mladší já.
A někdy je tím objetím máma – ta, která chrání, drží, přijímá. Která dává lásku druhým, a která se ji učí dávat i sama sobě.